James Bond z knihovny se vrací. S novou dívkou, novou šifrou a další sbírkou konspiračních teorií tak zásadních, že se vám protočí panenky. Pokud je tedy udržíte ve střehu až do konce filmu. Podobně jako u Šifry mistra Leonarda totiž Robert Langdon řeší věci tempem, jež vás donutí očima popohánět nejen minutovou, ale i hodinovou ručičku. Ale počkejme s tím kydáním špíny. Jsme na půdě Vatikánu a tady mají věci přísný řád, takže začneme raději od Adama. Je to kadeřník a tentokrát dostal zaplaceno, takže má Tom Hanks na hlavě pozemské vlasy, nikoliv předběžně vyřazený návrh podoby Národní knihovny na Letné.
Ano, základní narážky máme za sebou, takže mě snad už nikdo nenařkne z toho, že nemám rád katolíky, Rona Howarda, Toma Hankse, Dana Browna a knihy, jež jsou dobré leda tak na podkládání kývajících se čajových stolečků. U Andělů a démonů jdou totiž sympatie a averze stranou, je to film na který je těžké se zdravě naštvat. Je to film, který je nesnadné pochválit. Zápletka jako taková je slibná - smrt Papeže, byrokratický chaos ve Vatikánu a krádež antihmoty z CERNu. Výsledek téhle rovnice je Langdonovi jasný předem a ze začátku se dokonce zdá, že díky Šifře už hlavního hrdinu známe, a tak se bude méně mluvit a více jednat. Vždyť i úchvatná sekvence v CERNu má svoje kouzlo, když odhlédnete od toho, že Ayelet Zurer (střídání za Audrey Tatou) nachází mrtvolu kamaráda vědce v podobném stylu jako Langdon svého kamaráda galeristu v Louvru.
Společných dějotvorných prvků se Šifrou najdeme spoustu, ale já se nechci pouštět do pohlavkování Dana Browna, to ať si každý při odpočinkovém čtení na dece u moře rozebere sám. Oproti prvnímu filmu je v Andělech a démonech rozhodně méně logických lapsů a scén, které jako by patřily do jiného filmu, žánru a vesmíru. Zdlouhavé vysvětlovačky nicméně zůstaly a závod s časem je ještě naléhavější než minule, takže je obtížné selským rozumem pochopit, proč Hanks pořád tak obšírně všechno komentuje, aby pak doběhnul pět minut po dvanácté k chladnoucí mrtvole (případně někomu do nebíčka pomohl, však uvidíte). Ron Howard je v tom tentokrát nevinně, protože točí pořád stejně, ať už snímá Vatikán, Nixonovu ložnici nebo pyramidu před Louvrem. Žádné velké kamerové extempore, jen pečlivá inscenace s kvalitními herci a lákavými kulisami, pokud tedy zkousnete, že se ani na vteřinu nehnete z Vatikánu, takže se jedná v podstatě jen o kostely a sochy všech tvarů a barev. Ano, tušíte správně, nejvelkofilmovější je opět hudba Hanse Zimmera, vybuchující v pětivteřinových intervalech k dokonalosti. Na samostatný poslech jasná volba a jediný prvek s hmatatelnou kontinuitou. Zbytek filmových složek bohužel tápe, hlavně díky scénáři, který přes všechno Hanksovo charisma připomíná spíš průměrnou epizodu televizního Columba.
